obec Vlkoš  - Oficiální internetové stránky

Jak si děti ve Vlkoši hrávaly

/vzpomínky p. Zdeňka Hlavsy/

„V době mého dětství nemívaly děti tolik hraček, jako mají dnes. Hráli jsme si s dřevěnými panáčky, koníky a děvčata s panenkami. Děvčatům sloužilo za miminko často jenom polínko zabalené do hadříků. Šikovný tatínek nebo stařeček dovedl vyrobit i malý tragáček a vozík. K Velikonocům zase klepače a hrkače. Míčů nebylo. Pucky si zhotovovali kluci sami z chlupů vyčesaných krav, které hnětli v dlani do koule, posléze obšili starou punčochou a přemotali silnější konopnou nití protaženou voskem tak, jako ševci dratev. Hozený pucek od země neodskočil jako balón, ale když se kluci jeden do druhého s ním trefili, tak to pořádně bolelo.

Venku jsme si hráli na četníky a na zloděje, na školu, obchodníky, na faráře, házeli jsme kamením kdo dál, nebo jsme se honívali. Jarní zábavou byly kuličky, honění káči a hra ne semel. To se musí kolek asi píď dlouhý, na obou stranách nožíkem zašpičatělý, jednou stranou do žlábku podložit. Když se na volnou stranu uhodí paličkou, semel se vypálí. Vyhrává ten, kdo třemi ranami mrští kolíkem nejdále. Tři úhozy byly pojmenovány: Semela, disa, tera… Také jsme stavěli chlívky. To se dva páry postavily proti sobě, poklekly na vnitřní koleny, třetí pár stoupl na kolena vnější a opřel se rukama o sebe. Potom chlapci stoupali a chodili v tomto útvaru sem a tam, dokud se tato pyramida nezhroutila.

Nejobvyklejší hrou děvčat bývaly klapače. Potřebovala k tomu pět kamínků nebo malých úlomků z cihel, které si opracovala na malé krychličky. Nejdříve je rozhodila, pak postupně každá jeden nadhodila jednou rukou a než dopadl zpět do dlaně, sebrala druhý ze země. Potom nadhodila dva z dlaně a sebrala třetí. Tak pokračovala, až nadhodila všech pět a snažila se je zachytit na hřbetu ruky. Podle počtu zachycených se počítala vítězství nebo prohry. Plést věnečky z pampelišek a potom se jimi ozdobit, to těšilo všechny. Z jezerní sítiny se také dobře stáčely prstýnky, neboť sítina měla uvnitř stébla bílou „duši, která nedovolila přetrhnutí. V místech, kde okolo járku sítina rostla, zdobily její „duší“ ženy na Kyjovsku velikonoční vajíčka.

Vrátíme-li se ještě k chlapcům, bavili se také hledáním ptačích hnízd. Chocholouši – trpělky hnízdili většinou při zdi za mlaty. Na vrbách u potoka zase dudci, krutihlavi, sýkorky i sovy. Na „karlátkách“ podél cest zase pěnkavy, u kořenů trnek a na břehu potoka v důlcích luční konipasi. Na lúkách u vlkošského jezera zase sojky. Na hraničkách borových otýpek za mlatevnami rehci, plysky nebo kominíčci. Ve chlévech vlaštovky a pod římsou jiřičky.

Období prázdnin bylo časem pasení husí na strništích po obilí. Děti pásávaly ráno od pěti do sedmi hodin a večer od šesti do osmi. Kde neměli vlastních dětí, najali si „pasáka“. Od pasení housete mu měli za povinnost zaplatit 10 krejcarů a od „stárky“ 20.

O škole ve Vlkoši

Když chodily do školy děti z Kelčan a Skoronic, cesta byla v době dešťů tak rozježděná, že vozy zapadaly do bláta až po nápravy. Aby vozkové neuhýbali ze silnice do okraje polí, vykopávali sedláci podél cesty hluboké příkopy. Jak potom měl ubohý žáček po příchodu do školy vypadat, když zapadal až po kotníky do bláta. To ve třídě oschlo a z bot opadalo. Lavice byly těsně u sebe a služka pana nadučitele Berky, která měla kromě jiných povinností na starosti také jeho dvě krávy, drhnula ve třídě dlážku tak dvakrát do roka. O Vánocích a o prázdninách.

Poněvadž děti bývaly ve škole přes poledne, nosívaly si k obědu silný krajíc chleba, ve kterém byl vydlabán důlek zaplněný povidly, tvarohem, starým sýrem a někdy i kouskem slaniny. A právě o tuto slaninu usilovaly děti dělníků cukrovaru z Kelčan a vyměňovaly ji za grošíky, které měly na rohlík od pekaře. Zjara, když rozkvetly první sedmikrásky, kluci volávali: „Mamičko, už kvetú kvítka, já už pújdu bosky!“ Rodiče to vítali, protože děcka aspoň ušetřila boty.

Když se do školy po hodech dostavili takzvaní „uléváci“, kteří pomáhali při zemědělských pracech a nemuseli v posledních dvou ročnících stále školu navštěvovat, brávali sebou také mladší sourozence, které neměl kdo hlídat. Ze šedesáti dětí bylo najednou ve třídě sto. Často býval obsazen i stupínek u tabule. Pan učitel Berka však vyučoval tak, aby byli všichni zaměstnáni. Snad proto bylo do nově zřízeného gymnázia v Kyjově r. 1898 vybráno i mnoho vlkošských dětí.

(převzato z publikace 750 let obce Vlkoš, autorsky zpracovala Olga Vlasáková)