obec Vlkoš  - Oficiální internetové stránky

Výchovné metody na slovácké dědině na konci 19. století

/vzpomínky p. Františka Špačka (1882 - 1951) a jeho sestry p. Františky Hlavsové (1886 - 1960)/

„Hulica“ horního i dolního konce vlkošské dědiny, když z jara slunce rozehřívalo zemi, byla plná lidského „drobňasu“. Mrňat na zádech starších v „gangorech“, „kasanách a s čepenkami“ na hlavě, kluků „v životech“ i bez nich, pouze v dlouhé košili a se „širůčkem“ na hlavě. Potom kluků odrostlejších v „konopných třaslavicích“ a děvčat v „kanafaskách“. Kluci si libovali na zemi a každou chvíli se do sebe pouštěli jako „kohútci“. „Život“ býval zvláštní, praktický oblek z „cajku. Kabát a kalhoty v jednom kusu. Zapínal se vzadu na spoustu knoflíků, až na poslední dva dole. Z něho vyčuhoval „podolek košile“. V přední části byl ještě další nezapínaný průstřih k další „důležité“ akci.

Ve spořádaných rodinách vychovávali rodiče děti napřed dobrým slovem, které se podle potřeby stupňovalo ke kázání. Dávali jim za vzor tetičky a strýčky, na druhé straně zase špatné příklady z okolí. Teprve potom se sahalo k metodám tvrdším. Čím bylo „dřevo“ sukovitější, tím ostřejší se brával „poříz“.

Předškolním dětem stačilo často jenom zastrašování polednicí, hastrmanem, večer pak „babú“, která žváchá plachtu, klekánicí nebo kobylí hlavou s ohnivýma očima, dlouhým jazykem a klepající spodní čelistí. Těm, kteří brali jméno Boží nadarmo a kleli, slibovali, že jim tyto strašidelné bytosti vytrhnou jazyk a nasypou „žižlavého uhlí do huby“.

Ti větší mívali velký strach z cikánek, které prý odnášejí děti v „korci“, což byla dlouhá a široká sukně přehozená přes ramena. I tak se neslo z dobře utajených úkrytů, když šli cikáni okolo: „cagara, magara, pajtáš“. Chlapci se obávali „miškářů“, kteří jedním, dvěma šmiky nadělajů z kanečků brávky, z býčků volky a z hřebečků valachy. Když však dorůstali, věděli, že i miškář chce za svoji práci dobře zaplatit, i když, „dyby chťél, vymiškoval by za deň celú dědinu i se starostú“. Ale byl drahý majster svého řemesla. Před pracú musel dostat „škrak“ z vajíček a „kalfas“ rumu s černou kávou. Potom teprve pracoval a nakonec bral peníze. Objevil-li se v dědině četník, „přes rameno kvér a kabelu s řetískama, s kterýma vodil do hářešta“, zalézali i desetiletí pod postel a do stohů a nevylezli dřív, dokud nepřestali štěkat psi, protože kluci a psi nemají nikdy čisté svědomí.

Od šesti let přebíral podstatnou část výchovy dětí učitel i farář. Oba bydleli „Na kopečku“, jeden z jedné a druhý z opačné strany. Tak měli přehled o všem, co se v dědině dělo a jak kdo hřešil.

Rozkladným elementem bývali ve třetí třídě „zimici“. V posledních dvou letech školy do ní chodívali jenom v zimě. Mnozí se vyznali v kartách, jiní chodili postávat pod okny hospody a když byla muzika, leckterý si zahrál s pacholkama u svatého Floriána „orlíčka nebo šňůru“. Za týden je však pan učitel zkrotil…

Kostel je kázání a mše. Pro kluky však pramen nových strázní a křivd. Staří seděli v lavicích, pacholci klečeli na jednom koleně a o druhé se opírali. Děvčatům pod kanafasky nikdo neviděl a jenom kluci museli klečet na obou kolenou zpříma na kněžišti, pod přísným dohledem velebného pána. Jak se nezavrtět, nezašuškat! Vtom se však už ze zvláštní lavice vysoukává hromotluk Drobil, postrach všech vlašských kluků. Ruce jako lopaty vracovského povětrňáku. Všichni mu ustupují, takže prochází volnou uličkou. Jako pan biskup při biřmování. To už mamičky blednou hrůzou a tatíčci pokašlávají z obavy, aby si Drobil nešel pro toho jejich. Když dojde před oltář, poklekne a požehná se obrovským křížem. Pak vstane, oči upřeny na vyhlédnuté oběti, aby mu neunikly, a kluci jsou najednou jak hypnotizovaní králíci. Hrábne do chumlu, vždycky po dvou hlavičkách najednou a už padají klofance, až to haraší, jak když biješ palicí do přezrálých ořechů. Jak přišel, tak odešel. Ale doma byl teprve „virgajs“. Výmluvy nepomáhaly, protože Drobil byl v této funkci mstitelem božím a tedy zcela neomylný jako svatý Otec.

Tak byli kluci víc bití než sytí. Rány přebolely, a když chlapci odcházeli ze školy k pluhu, do učení nebo na studie, poděkovali za vše panu faráři i panu nadučiteli i s políbením ruky. Drobilovi ale ne! Jeho ruka byla tvrdá a jak říkali místní „spíš do hnoja než na lúbání“. Přesto tato metoda přecházela z generace na generaci, jak to bezděčně prohlásil jeden z bitých, když si hladil namodralá jelita po tatíčkově opasku: „Hergoš, až já budu veliký, já ty svoje děcka budu řezat, řezat, řezat!“

(převzaté z publikace 750 let obce Vlkoš, autorsky zpracovala Olga Vlasáková)